Bylo to tady. Sobotní večer se nezadržitelně blížil a já s hlavou plnou v oblacích zda mám upéct to a nebo to, nakoupit tyhle nebo tamty ubrousky, podávat limonádu nebo šampaňské či snad obojí, vzít si na sebe šaty či snad legíny s tričkem a jak si nadělat vlasy plánovala sobotní večeři. Můj přítel měl tento týden narozeniny a jeden z mých dárků byla večeře spolu s našimi přáteli a jejich přítelkyněmi. Investovala jsem do toho spoustu peněz, času a inspirace. Měl to být dokonalý večer, kdy zbytek mé rodiny měl odjet na celý víkend 200 km daleko, já se měla v kuchyni předvést jako ta nejlepší kuchařka a cukrářka a zároveň jako ta nejlepší přítelkyně na světě. Ano, přesně v tom tkví kouzlo Francouzek a já měla strašnou potřebu být taková.
Cítila jsem, že by to pro vztah bylo to nejlepší. Být přitažlivá, záhadná a stále sexy pro kohokoliv. Totiž pochopte neměla jsem na mysli svého přítele podvést, jen mu ukázat, že si mě má maximálně vážit, protože nejsem v jeho vlastnictví a existují i jiný muži, kteří by mohli mít se mnou jistné úmysly. Když nad tím přemýšlím zpětně - vážně máme potřebu se přetvařovat? K čertu se všemi psychologickými knížkami, které dávají 1 985 2654 2658 rad, jak mít ten nejlepší vztah protkaný láskou na sto let s porcí pořádné vášně v posteli. Člověk se kterým jsme, má nás snad rád proto, jací jsme. Je tomu přece tak, ne? Nebo opravdu ne? Mýlím se snad? Co vůbec víme o lidech s kterými spíme? Je tohle nový trend, chovat se podle světových knižních bestsellerů a tím zapečetit svůj vztah navždy? Vážně je tohle všechno, co chci? Čeho se vůbec bojím. Vzpomínám si na tu počáteční lásku. Slepou zamilovanost. Proč se jsem se od toho vlastně oprostila? Měla bych do toho spadnout znovu po hlavě. Období bez zamilovanosti je jiné, ale přesto má své kouzlo. Vlastně měla bych se pyšnit jako páv. Ano, já to dokázala. Můj vztah neztroskotal po třech týdnech. Ne, můj vztah je naplněn láskou a štěstím. Takže ano, chci být bláznivě zamilovaná do svého prince. Protože pokud to tak nebude, tak v každém měsíci, kdy na mě přijde můj před menstruační syndrom znovu propadnu svým vymyšleným starostem a zoufalství. Proč nám strach lže a my mu věříme? Je tu tolik proč a žádné proto.
Takže abych pokračovala dál. Můj plán byl dokonalý, menu sestavené a vše mohlo začít. Měla jsem v plánu, že jakmile můj princ dorazí tak ho ihned ve dveřích pohotově svléknu ze všech těch vrstev oblečení a vášnivě se s ním pomiluju. Chtěla jsem tu radost cítit v každičkém mém kousku těla. A potom se pustit do vaření. Následně uvítat hosty a podávat to nejlepší kuře, potom se nenápadně vytratit a vtrhnout do dveří s dortem ve kterém bude umístěna prskavka. Až se všichni přecpou k prasknutí, tak je vyženu a napustím vanu plnou pěny, okolo umístím svíčky a položím tam skleničky šampaňského a zavolám svého milého, že se jdeme koupat. Po příjemné koupeli bude následovat další sex, spánek a sladké probuzení vedle někoho, koho miluji už půl roku. Bude následovat snídaně do postele. Tousty ve kterých bude srdce z vajíček a hrníčky, ve kterých bude zelený čaj a místo obyčejného papírku, který bude viset z hrníčku a bude mít hloupý nápis tam bude červený papírek, na kterém bude napsáno Miluji tě. A hádejte co? Bude následovat další sex. Dokonalý plán. Ale víte co? Je čtvrtek ráno a můj bratr se probouzí s horečkou. Je pátek ráno a můj bratr se opět probouzí s horečkou.
Můj plán je na místě dokonale pohřben. Měsíce plánování a usilovného přemýšlení. Naši nikam nejedou. Naneštěstí večer přichází můj otec s nabídkou, že vezme matku do kina a bratra ať zavřu do pokoje, pustím mu počítač a uděláme si tu večeři, když už mám nakoupeno. Ale upřímně, už nemám takovou potřebu se vytahovat jak jsem v kuchyni excelentní. Chtěla jsem se milovat se svým princem, cítit jeho vůni vlasů, dotýkat se každé jeho části těla a líbat ho. Nicméně popadám telefon a volám mu s novým návrhem a on ochotně souhlasí. A poté následuje má otázka: "A co podnikneme večer?". "Pojedu domů, musím se učit, příští týden a další týden mám tři zápočty a nestíhám." Dokonale jsi to pokazil! Nevěřím mu ani za mák. Kdo by se v sobotu v deset večer učil? Nikdo! Proč prostě neřekne, miláčku pojeď se mnou k nám, uděláme si hezký večer? Už o to nestojí? Celý tenhle víkend měl být jenom o tom, že budeme spolu.
Teď tu sedím a mám oči pro pláč a nestírá mi je ten, kdo je způsobil. Co je to za zákon schválnosti, že mi zkazí můj dokonalý plán a totálně pohřbí mé měsíce nadšení a nedočkavosti pro tento víkend? Kdo za tím je? Ať už je to kdokoliv, předem velmi děkuji . . .
